Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

Historie Dukly Praha

1948 – 1952

A. T. K.

Původní název Dukly zněl ATK – Armádní tělovýchovný klub. Vznikl v roce 1948 z armádní jedenáctky reprezentačního mužstva fotbalistů ve vojenské základní službě. Toto mužstvo nehrálo pravidelně, nastupovalo většinou jen k mezinárodním zápasům s týmy jiných armád. V roce 1946 se zúčastnilo mistrovství spojeneckých armád a probojovalo se až do finále. Pod názvem Armádní XI, ale už s pravidelným mužstvem složeným z registrovaných hráčů-vojáků, začali armádní fotbalisté v roce 1948 bojovat o účast v nejvyšší soutěži. O čtrnácté účastnické místo v lize se utkali s vítězem soutěže ROH (turnaje, ve, kterém hrála nejlepší podniková mužstva), MZK Pardubice. O postupujícím rozhodlo teprve třetí utkání v Bratislavě. Armádní XI vyhrála 5:1. V kvalifikaci a v prvních ligových zápasech hráli za armádní tým tito hráči: Jonák, Folta, Zástěra, Vedral, Zemánek, Sláma, Sloup, Vlk, Holiš, Kokštejn, Tibenský, Muller, Sršeň, Třeška, Vokoun, Trubač, Gašparik.

V prvních letech byl ATK pouze průměrným ligovým mužstvem. Na nedostatek ligových hráčů si přitom nemohl stěžovat, spíše naopak. V letech 1949, 1950 a 1951 obléklo ligový dres ATK v každém ročníku na třicet fotbalistů. V padesátém roce sloužilo na Strahově, kde měl ATK svůj domov, šedesát čtyři fotbalistů. Tehdy ještě neexistovala jiná armádní sportovní střediska a všichni fotbalisté nastupující vojenskou základní službu – ligoví, divizní a často i z nižších soutěží přicházeli na Strahov. Ale přesto z nich nebylo možno utvořit stálé mužstvo, protože každý rok odcházela polovina vojáků domů a na jejich místa nastupovali nováčci, kteří se museli přizpůsobovat novému prostředí a režimu a někteří z nich navíc nepodávali v armádním dresu výkony, jakých byli schopni v civilních oddílech.

Vedle každoročního střídání hráčů se v ATK ve velmi krátkých intervalech střídali i trenéři. V prvních třech letech trénovali ligové mužstvo Zástěra, dr. Raigl, Čapek, Vévoda, Ženíšek a další. Obrat k lepšímu nastal na podzim 1951, kdy se stal trenérem ATK Karel Kolský, bývalý hráč AC Sparty Praha. Kolský věděl, že dobrý kolektiv může vytvořit jedině ze stálých členů a usiloval o vybudování stálého kádru mužstva. Jeho snaha se setkala s pochopením, a tak v roce 1952 měl ATK už několik stálých hráčů. První byli brankáři Pavlis a Dolejší, záložník Pluskal, levé křídlo Dobay, později přibyli Masopust, Ladislav Novák, Ječný, Hertl, Šafránek, Urban a Borovička. Kolský s nimi začal trénovat tvrdě a náročně, tak jak u nás ještě žádné mužstvo netrénovalo. Výsledky samozřejmě nepřišly hned, ale tvrdá práce dala základ pozdějším vynikajícím výsledkům a úspěchům.

 

1953 – 1956

Ú. D. A. PRAHA

V roce 1953 se z ATK stal ÚDA – Ústřední dům armády Praha. Přibližně do té doby spadá také vznik dnešního už tradičního dresu: tmavě červený dres se žlutými rukávy a žlutým límečkem nebo lemováním u krku, žluté trenýrky a červenožluté stulpny. V tomto roce, rok před švýcarským mistrovstvím světa, se hrála liga pouze jednokolově, aby se národní mužstvo mohlo dobře připravit na kvalifikační utkání s Rumunskem a Bulharskem. ÚDA Praha tuto soutěž vyhrál, ale vzhledem k reorganizacím, které tehdy náš fotbal postihly, i vzhledem k faktu, že každé mužstvo sehrálo jen třináct zápasů, se nemohl tento úspěch přeceňovat. V té době přišli do ÚDA tři přední hráči tehdejšího pražského Dynama: Trnka, lpser a Hemele. Stalo se tak na návrh tehdejšího Státního úřadu pro tělesnou výchovu a sport. Cílem tohoto rozhodnutí bylo soustředit hráče obranných řad národního mužstva v jednom týmu – v ÚDA. Tento krok vyvolal v části sportovní veřejnosti dlouholetou averzi vůči armádním fotbalistům. Nutno však konstatovat, že Ipser sehrál v dresu ÚDA jen jeden zápas a přestup odvolal. Hemele se vrátil do Dynama po mistrovství světa a Trnka odešel z ÚDA v roce 1956. Na mistrovství světa ve Švýcarsku hrálo sedm hráčů ÚDA: Šafránek, Pluskal, Ladislav Novák, Hlaváček, Trnka, Hertl a Hemele. Tam ovšem naši fotbalisté neuspěli. Po porážce od Uruguaye (0:2) a Rakouska (0:5) byli z dalších bojů vyřazeni. V roce švýcarského mistrovství světa končí ÚDA v lize na čtvrtém místě, což byl pozvolný nástup do čela československé kopané. Do mužstva přišel Čadek, Milan Dvořák a na čas Přáda. V roce 1955 vyhrál ÚDA jarní polovinu ligy, a tím získal právo reprezentovat spolu se Slovanem Bratislava náš fotbal v obnoveném Středoevropském poháru. Vojáci se, po překvapivém vítězství nad FC Bologna 4:2 a 3:0 a vyřazením Slovanu BratIslava v semifinále, probojovali do finále soutěže, kde podlehli maďarskému celku Vörös Lobogo 0:6 a 1:2. V roce 1956 dostali fotbalisté ÚDA pozvání na velikonoční turnaj v Antverpách, kde porazili výborné brazilské mužstvo Botafogo 1:0 a zvítězili nad výběrem Antverp 5:0. Tento úspěch značně přispěl k popularizaci fotbalistů ÚDA v Evropě. V témže roce naše národní mužstvo s osmi hráči ÚDA v kádru dosáhlo několika výrazných úspěchů, když dokázalo porazit Švýcarsko 6:1, Maďarsko 4:2 a Brazílii 1:0. Všech těchto výsledku dosáhli naši hráči na půdě soupeřů. V roce 1956 opustila ÚDA celá řada výborných fotbalistů. Nejprve odešli do Sparty Kraus, Hledík a Hertl. Dolejší přestoupil do Dynama, Trnka odešel do Košic a Přáda přešel do RH Brno. I přes tyto ztráty však ÚDA vybojoval s převahou mistrovský titul.

 

Konec 50. let

DUKLA PRAHA

Před zájezdem do Německé spolkové republiky, Belgie, Egypta a Itálie změnil klub v zimě 1956 svůj název na Dukla Praha. O Velikonocích 1957 Vyhrála Dukla turnaj v belgických Bruggách. Na podzim pak vojáci poprvé vstoupili do PMEZ. Z prvního kola postoupili bez boje, ve druhém narazili na anglického mistra Manchester United. Busbyho děti byly pro Duklu příliš silným soupeřem. V Manchesteru zvítězily 3:0 a ani jejich porážka 0:1 v pražské odvetě jim nezabránila v postupu. Rok 1957 neurčil nového mistra republiky. Liga se hrála tříkolově: jaro – podzim – jaro, aby se znovu přešlo na systém běžný v celé Evropě. Dukla i v tomto maratónu třiatřiceti zápasů titul obhájila. Do mužstva přišli noví hráči: Vacenovský, Brumovský a Kouba, naopak odešli Ječný a Dobay.

Národní mužstvo vyhrálo opět svou kvalifikační skupinu a jelo na mistrovství světa do Švédska. Ve skupině remizovali naši reprezentanti s Německou spolkovou republikou 2:2, rozdrtili favorizované Argentince 6:1, ale protože dvakrát těsně podlehli Severnímu Irsku, do čtvrtfinále nepostoupili. Z kádru Dukly hrálo na světovém šampionátu šest hráčů: Ladislav Novák, Pluskal, Masopust, Čadek, Milan Dvořák a Borovička. Na podzim vstoupila Dukla opět do PMEZ, kde se jí však příliš nedařilo. V prvním kole sice přešla přes Dinamo Záhřeb, ale na rakouského mistra Wiener Sportklub již nestačila. Na konci roku 1958 odjela Dukla na téměř dvouměsíční zájezd do střední Ameriky a Mexika. Během zájezdu nepodávala Dukla nijak přesvědčivé výkony. Vliv na to měly i klimatické podmínky, ve kterých nikdy předtím tým nehrál. V závěru zájezdu však přece jen Dukla dosáhla vynikajícího úspěchu, když porazila brazilský FC Santos s Pelém v sestavě 4:3. Na jaře 1959 dochází ke změně na trenérském postu. Po sedmi letech úspěšné práce odchází Karel Kolský a na rok ho střídá Bohumil Musil, jenž přivádí do mužstva řadu svých odchovanců z dorostu.

60. léta

DUKLA PRAHA

Toto období patří k nejslavnějším v celé historii klubu vůbec. Zejména v první polovině šedesátých let neměla Dukla na domácí půdě téměř konkurenci. V letech 1961 – 1964 získala čtyři mistrovské tituly v řadě. Konečně je mohla slavit se svými fanoušky v opravdu domácím prostředí, které získala otevřením stadionu na Julisce v červenci roku 1960. Zisk mistrovských titulů opravňoval Duklu ke startu v PMEZ. Ve třech po sobě jdoucích ročnících postoupila do čtvrtfinále, kde ale její cesta soutěží končila. Postupně ji přehrály celky Tottenhamu Hotspur, Benfiky Lisabon a Borussie Dortmund. Významného úspěchu dosáhla Dukla v Americe, kam byla pozvána na turnaj nazvaný International Soccer League. V roce 1961 při svém prvním startu vyhrála svou skupinu a nechala za sebou takové soupeře jako AS Monaco, Crvenu Zvezdu Bělehrad, Espanyol Barcelona, Rapid Vídeň a další. Ve finále pak porazila anglický celek Everton 7:2 a 2:0. Americký pohár pak dokázala ještě třikrát obhájit, když ve finále zvítězila nad celky América Rio de Janeiro (1962), West Ham United (1963) a Zaglebie Sosnowiec (1964). V té době již mužstvo vedl Jaroslav Vejvoda, pod jehož trenérskou taktovkou Dukla v té době nastupovala nejčastěji v sestavě: Kouba – Šafránek, Čadek, L. Novák – Pluskal, Masopust – Brumovský, Vacenovský, Borovička, Kučera, Jelínek.

Hráči Dukly se rovněž podíleli na výrazných úspěších reprezentačního celku. V roce 1960 vybojoval národní tým třetí místo na neoficiálním ME a v jeho kádru byli Masopust, L. Novák a Šafránek. Rok 1962 je zapsán v dějinách našeho fotbalu zlatým písmem. Reprezentační mužstvo se na MS v Chile probojovalo až do finále, kde podlehlo Brazílii 1:3 (branka: Masopust). Z mužstva Dukly nastoupili ve všech šesti zápasech Masopust, L. Novák a Pluskal, v pěti Jelínek a ve třech Adamec. V úspěšné nominaci byl ještě náhradní brankář Kouba. Na světový šampionát navíc neodcestoval Rudolf Kučera, jeden z našich nejtalentovanějších hráčů, který byl v té době zraněn. Smůla ho bohužel provázela i v pozdějších letech a po těžkém zranění v zápase s Górnikem Zabrze v roce 1963 musel zanechat slibně se rozvíjející kariéry.

Součástí Olympijských her v Tokiu 1964 byl i fotbalový turnaj, jehož se zúčastnil také tým ČSSR. Naši hráči přivezli z OH stříbrné medaile, když ve finále podlehli Maďarsku 1:2 (branka: Brumovský). V olympijském výběru ČSSR byli z Dukly tři hráči: Brumovský, Geleta a Knesl. Výrazné úspěchy Dukly a reprezentačního celku pak měly značný vliv na individuální ocenění Josefa Masopusta v anketě časopisu France Football – v roce 1962 byl záložník Dukly a reprezentace vyhlášen nejlepším fotbalistou Evropy. Další pocty se Masopustovi společně s Pluskalem dostalo o rok později, kdy byli vybráni do týmu FIFA, který nastoupil ve Wembley proti Anglii v rámci oslav 100. výročí založení anglické fotbalové asociace.

Po řadě úspěchů přišel v ligovém ročníku 1964/65 pokles výkonnosti, který byl spojen s hráčskou výměnou. Z Dukly postupně odešli Borovička, Pavlis, Sůra, Šafránek, Urban a vinou zranění skončil Kučera. V červenožlutém dresu se naopak začaly objevovat nové tváře: Knesl, Geleta, Knebort, Viktor, Ivo Novák, František Veselý, Nedorost, František Jílek.

Po pěti a půl letech úspěšného působení se s mužstvem rozloučil rovněž trenér Vejvoda a jeho funkci převzal Bohumil Musil. Tomu se s mužstvem podařil v sezóně 1965/66 husarský kousek. Po podzimu sedmá Dukla ne jaře finišovala tak mohutně, že smazala sedmibodový náskok Sparty a Slavie a zásluhou lepšího skóre získala již osmý mistrovský titul.

Po tomto ligovém ročníku ukončili v Dukle svou činnost dvě dlouholeté opory – kapitán Dukly a reprezentace Ladislav Novák a Svatopluk Pluskal.

Mistrovský titul zaručoval Dukle opět účast v PMEZ. Na podzim přešla přes dánský Esbjerg BK a belgický Anderlecht a byla znovu ve čtvrtfinále. Zde ji na jaře čekal nizozemský mistr Ajax Amsterdam. Dukla s notnou dávkou štěstí, zejména v odvetném utkání, dokázala to, co se jí v předchozích letech třikrát po sobě nepovedlo a po výsledcích 1:1 a 2:1 postoupila do semifinále. V něm ale narazila na pozdějšího vítěze Celtic Glasgow, kterému podlehla na je ho půdě 1:3 a doma dokázala pouze remizovat 0:0. Přes vyřazení zaznamenala semifinálovou účastí další historický úspěch nejen klubový, ale celého československého fotbalu. Kromě zmíněných úspěchů v PMEZ získala Dukla čtyřikrát i Československý pohár. V roce 1965 uspořádal domácí časopis Stadion poprvé anketu o nejlepšího fotbalistu roku. Hned v následujícím roce ji vyhrál Josef Masopust. O rok později další hráč Dukly Ján Geleta a v roce 1968 Ivo Viktor. Ten byl také jediným fotbalistou Dukly, který se podílel na úspěšné kvalifikaci pro MS 1970 v Mexiku. Na tomto šampionátu však naše reprezentace neuspěla a po základní skupině, ve které nezískala ani bod, musela cestovat domů.

 

70. léta

DUKLA PRAHA

Přelom 60. a 70. let byl poznamenán opět poklesem výkonnosti. U mužstva skončil trenér Musil a po krátkém působení trenéra Pavlise se vrátil do Dukly Jaroslav Vejvoda.

Kádr týmu znovu prošel generační výměnou. Přicházejí hráči, kteří v pozdějším období budou tvořit osu mužstva, jež naváže na úspěchy z padesátých let. Samek Karel Dvořák, Nehoda, Gajdůšek, Macela, Štambacher, Rott – to jsou jména, která se později objevují i v sestavě reprezentace.

Dukla se posouvá v ligové tabulce směrem nahoru. Trenéra Vejvodu na dvě sezóny střídá bývalý hráč Dukly Josef Masopust, aby v sezóně 1975/76 opět uvolnil trenérský post Jaroslavu Vejvodovi. Pod jeho vedením získala Dukla v sezóně 1976/77 po jedenácti letech

opět titul mistra ligy a vrací se zpět k úspěšným tažením evropskými poháry. Není to tentokrát v PMEZ, ale v Poháru UEFA. V sezóně 1978/79 Dukla postupně vyřazuje italský celek Lanerossi Vicenza, anglický Everton a ve třetím kole pak přechází přes německý VfB Stuttgart, když po prohře 1:4 na půdě soupeře vyhrála na Julisce 4:0. Tento zápas vstoupil do dějin Dukly jako jedno z nejvydařenějších vystoupení na mezinárodní scéně. Velkou škodou zůstává, že hráči Dukly nedokázali zúročit svůj úspěch proti dalšímu soupeři, Herthě Berlín. První čtvrtfinálový zápas v Berlíně se hrál za takřka stálé převahy Dukly, ale výsledkem byla pouze remíza. Doma pak Dukla nešťastně prohrála 1:2 a musela se se soutěží rozloučit.

V sezóně 1978/79 získala Dukla svůj jubilejní desátý titul. V PMEZ se jí však nedaří a je vyřazena ve druhém kole francouzským mistrem Racingem Strasbourg.

Hráči Dukly se samozřejmě podíleli také na úspěších reprezentace. V roce 1972 vybojovalo mužstvo do třiadvaceti let titul mistra Evropy a na jeho zisku se podílelo hned pět hráčů Dukly: Samek, Karel Dvořák, Bičovský, Gajdůšek a Nehoda. V roce 1976 dosáhl reprezentační tým ČSSR jeden z nejvýznamnějších úspěchů v historii. V památném bělehradském finále porazil tým Německé spolkové republiky až v penaltovém rozstřelu, když v normálním čase i po prodloužení skončil zápas 2:2. Oporami »zlatého týmu« byli brankář Viktor a útočník Nehoda, mezi náhradníky byl Štambacher.

Výkony Ivo Viktora byly oceněny také v individuálních anketách. Byl vyhlášen nejlepším hráčem finálového turnaje ME a v anketě časopisu France Football o Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy skončil na třetím místě. V domácí anketě časopisu Stadion získal Viktor v tomto desetiletí prvenství dokonce čtyřikrát (1972, 1973, 1975 a 1976). V letech 1978 a 1979 dosahuje stejného úspěchu Zdeněk Nehoda. Ivo Viktor však svou kariéru brzy po ME musel kvůli vleklému zraněni zad ukončit.

V tomto období sice reprezentační tým neprošel přes nástrahy kvalifikací pro světové šampionáty, ale byl úspěšný opět v kvalifikaci pro ME 1980. Navíc se dařilo i olympijskému mužstvu, které se probojovalo na olympijský turnaj do Moskvy. Osu obou týmů opět tvořili hráči Dukly.

 

80. léta

DUKLA PRAHA

Také v tomto desetiletí pokračuje Dukla v kvalitních výkonech. Atakuje většinou přední místa ligové tabulky, nejhorším umístním je devátá příčka v sezóně 1986/87. Na trenérskou lavičku usedá v roce 1980 na pět let dřívější dlouholetý kapitán Dukly Ladislav Novák.

v sezóně 1981/82 získává Dukla již svůj jedenáctý mistrovský titul, nikdo však v té chvíli netuší, že je na dlouhé roky poslední. Daří se jí také v domácím poháru, který získává celkem třikrát.

V evropských pohárech střídá Dukla výborné výkony se slabšími. Nedaří se jí v PMEZ, kde je vyřazena rumunským celkem Dinamem Bukurešť hned v prvním kole (sezóna 1982/83). V Poháru UEFA si nejlépe vedla v sezóně 1986/87, když postoupila přes skotský Hearts of Midlothian, německý Bayer Leverkusen a až ve třetím kole ji vyřadil Inter Milano po výsledcích 0:1 a 0:0. V PVP (Pohár vítězů pohárů) startuje celkem třikrát. Po nepříliš úspěšných vystoupeních v sezónách 1981/82 a 1983/84, kdy je vyřazena ve druhém kole Barcelonou respektive v prvním kole Manchesterem United, zaznamenala výrazný úspěch v sezóně 1985/86. Na podzim přešla přes AEL Limassol a AIK Stockholm a na jaře se jí podařilo ve čtvrtfinále vyřadit Benfiku Lisabon po výsledcích 1:0 a 1:2. V semifinále již ale nestačila na Dynamo Kyjev a po výsledcích 0:3 a 1:1 ztrácí šanci hrát finále. Přesto je její vystoupení v PVP považováno za velký úspěch. V té době vede Duklu trenér Jiří Lopata.

Reprezentace bojuje v roce 1980 na dvou frontách. Mistři Evropy obhajují svůj primát na ME v Itálii a přestože se jim obhajoba nezdařila, přivezli z Apeninského poloostrova bronzové medaile za třetí místo, když v rozhodujícím utkání porazili domácí Itálii až v penaltovém rozstřelu po výsledku 1:1 v normální hrací době. Olympionici dosáhli ještě výraznějšího úspěchu. Na OH v Moskvě postoupili až do finále, v němž zvítězili nad reprezentanty NDR 1:0. Na obou úspěších se podíleli opět také hráči Dukly. Na ME startovali Vízek, Nehoda, Gajdůšek, Štambacher, Netolička a Jan Berger, náhradníkem byl Fiala. V olympijském výběru hráli kapitán týmu Macela, Rott, Štambacher, Jan Berger a Vízek, náhradním brankářem byl Netolička. Reprezentační tým pak pokračoval na začátku osmdesátých let ve velmi dobrých výkonech a po úspěšné kvalifikaci se probojoval do závěrečných bojů MS ve Španělsku. Na něm se však mužstvu vůbec nedařilo a po zápasech v základní skupině cestovalo domů. Na MS startovali tito hráči Dukly: Stromšík, Fiala, Štambacher, Vízek, Nehoda a Kříž. Neúspěšné vystoupení reprezentačního mužstva na MS ve Španělsku pak poznamenalo jeho výkony na dlouhé období. Teprve konec desetiletí zase přináší úspěch v podobě postupu na MS v Itálii. Na něm se však podílí již jen jediný hráč Dukly, Milan Luhový. V anketě časopisu Stadion o Fotbalistu roku jsou hráči z Julisky opět úspěšní. V roce 1981 vítězí Ján Kozák, o rok později Jan Fiala. Dokonce dvakrát se raduje z prvenství Ladislav Vízek – v letech 1983 a 1985.

 

90. léta

DUKLA PRAHA

Nové společensko-ekonomické podmínky po listopadu 1989 se samozřejmě promítly také do sportu a tím pádem i do fotbalu. Sport, dříve notně dotovaný státem, musí shánět finanční prostředky sám. Nejinak tomu je i v Dukle. Ekonomické podmínky se však nedaří zajistit na takové úrovni, aby Dukla patřila k domácí špičce. Z finančních důvodů odešla z klubu celá řada kvalitních hráčů, kádr se stále více oslaboval a Dukla se postupně propadala ligovou tabulkou. Také časté střídání trenérů týmu nesvědčí. Rok vede »A« mužstvo Ivo Viktor, po něm na stejnou dobu Michal Jelínek. Poté se během dvou sezón vystřídají u kormidla dokonce čtyři trenéři – Plass, Fryš, Matuška a Svatopluk Bouška. To už Dukla bojuje o záchranu v první lize. Dvakrát se jí to podařilo, v sezóně 1993/94 však poprvé ve své historii sestupuje. Ekonomická situace klubu je však tak špatná, že nedovoluje mužstvu hrát druhou ligu, ale až třetí nejvyšší soutěž – ČFL. K týmu přichází trenér Radomír Sokol. I když mužstvo pod jeho vedením hraje dobře, na postup nedosáhne, stejně jako sezónu poté, pod vedením trenéra Ladislava Škorpila.

Druholigovou soutěž nakonec Dukla získala fúzí s 1. FC Příbram a hned v první sezóně druhou ligu suverénně s obrovským náskokem vyhrála. Dařilo se jí také v domácím poháru, v němž vyřadila hned čtyři prvoligová mužstva: České Budějovice, Opavu, Plzeň a Olomouc. Její vítězné tažení zastavila až ve finále Slavia Praha po vítězství 1:0 v nastaveném čase.

Po třech sezónách byla tedy Dukla opět v první lize. Tu však nezačala hrát na Julisce, ale v Příbrami. Vedení klubu v čele s prezidentem ing. Ďuričkem a sportovním ředitelem Starkou přemístilo ligové »A« mužstvo na stadion Na Litavce. Z názvu klubu vymizelo i jméno hlavního města a tým startuje pod názvem FC Dukla a. s. V Praze však zůstává všech osm mládežnických celků, které nesou stále tradiční název Dukla Praha. Vedení mládeže pak na jaře roku 1998 zakládá občanské sdružení FK Dukla Praha a prostřednictvím delimitační smlouvy se odděluje od FC Dukla a. s. V Příbrami se od sezóny 1998/99 objevuje v názvu klubu jméno města, ve kterém ligové mužstvo hraje svá utkání, a poté se mění také název příbramského klubu, zatímco v Praze působí bez přerušení mládežnické týmy FK Dukla Praha.

 

Po roce 2000

FK DUKLA PRAHA

Hráči, kteří končili mládežnický věk, však postrádali v klubu uplatnění a návaznost v podobě mužstva dospělých. FK Dukla Praha proto v roce 2001 získala spojením s Duklou Dejvice k mládežnickým týmům právě chybějící mužstvo dospělých a vrátila tak klubu zpět ucelenou kontinuitu.

Jméno slavného klubu se tak po krátké odmlce znovu objevuje v soutěži dospělých – v pražském přeboru. Avšak mužstvo se potýká s nedostatečným počtem kvalitních hráčů, kádr je pravidelně doplňován o dorostence, a tak klub po dvouletém působení v páté nejvyšší soutěži v sezóně  2002/03 sestupuje do I. A třídy. V té krize vrcholí a »A« mužstvo se po podzimní části sezóny potácí nad pásmem sestupu.

V zimní přestávce ovšem dochází k výraznému zvratu. Do FK Dukla Praha vstupuje silný ekonomický partner, přicházejí kvalitní hráči a dochází tak k celkové stabilizaci v klubu. Mužstvo bez ztráty bodu v jarní části sezóny 2003/04 mění sestupové starosti v postupovou radost a otáčí kormidlo svých dějin zpět ke světlejším zítřkům.

Převzato z www.fkdukla.cz

Úspěchy v datech

Zdroj: wikipedia.cz

Obrazek

History

Dukla Praha was a successful football team in the former Czechoslovakia. The club won 11 Czechoslovak league titles and nine Czechoslovak Cups. In 1966-1967 season, Dukla played semifinals of the European Champions Club, in 1986-1987 it participated in Cup Winners Cup semifinal and it also made a great impact in the American Challenge Cup competition in New York City with four wins between 1961 and 1964.

Dukla Praha football club was connected to clubs of other sports, but this connection continues no longer. Separate athletics, rowing, handball, modern pentathlon, cycling etc. clubs named Dukla Praha however still prepare world class athletes in their respective sports (like Roman Šebrle and others). In contradiction to the soccer clubs, these ones are still under patronage of the Czech Army.

History:

Foundation and First Decade

The club that ultimately became Dukla Prague was originally formed by the Czech army in 1947 and was initially known as ATK (Czech: Armádní tělovýchovný klub; English: Army Club of Physical Culture). It immediately got a chance to qualify for the top league and it won qualification playoff against the winner of trade-union competition, MZK Pardubice. In its first league season, ATK lost to the eventual champion SK Slavia Praha 2-8, but anyway finished in 8th place of 14 teams in 1948[1], and jumped up to fourth in 1949, the best result of the first years of the club.

In 1952 ATK Praha won its first trophy – the Czechoslovak Cup after beating “Builders’ XI” (team completed of two clubs from Teplice and Liberec) in the semifinal and Škoda Hradec Králové 4-3 in the final. In time for the start of the 1953 season the club began to play under the name ÚDA (Czech: Ústřední dům armády; English: Central House of Army). It was time of the politically motivated reorganization of the Czechoslovak sport and physical culture. The team went on the season winning first championship with only one loss of 13 games (the league clubs played only once each other due to a big number of international matches that year).

The top players of the first era of Dukla Praha include Ota Hemele, Václav Pavlis, Karol Dobay, Ladislav Přáda, Ladislav Novák, Rudolf Kučera and others.

Glorious late 1950s and 1960s

Finally in 1956 the club was renamed Dukla Praha in honour of the Slovak village that withstood a German onslaught during World War II. Again, in the year of the change of name, the club wins the Czechoslovak Championship five points clear of Slovan Bratislava, it beat third place Spartak Praha Sokolovo, now known as AC Sparta Praha 9-0!

The club regained its title in 1957-1958 season, which started in 1957 spring and finished in 1958 spring. Spartak Praha Sokolovo, tied on 40 points, lost the title by two goals of goal difference. Dukla also won its first European Cup match, beating Manchester United at home 1-0 (after losing 0-3 in the first leg). The team then repeatedly finished in top three positions of the league.

Coach Karel Kolský was signed under first titles of Dukla, in 1961 Jaroslav Vejvoda took the club under its auspices and they won the fourth title seven points ahead of ČH Bratislava and clinched the double after the Czechoslovak Cup final 3-0 win over Dynamo Žilina. It started series of four consecutive titles and between 1961 and 1964.

Josef Masopust, key player of Dukla’s midfield, was elected European Footballer of the Year in 1962, when Czechoslovakia finished runner-up in the World Cup.

In 1962 and 1964, the reigning Czechoslovak champion Dukla Praha participated in the Champions Cup and reached the quarterfinal both time beating the likes of Servette FC and Gornik Zabrze, losing to Tottenham Hotspur, Benfica Lisbon and Borussia Dortmund in sequence.

The supremacy of Dukla was supported by performances of its reserve team, which even qualified to the top league in 1965 by winning the second league, but could not be promoted because of Dukla’s first team participation in the competition.

Dukla won its last title of the 1960s in 1966 with the same record of 13 wins, 7 ties and six losses and +17 goals difference as the second place Sparta Praha. The team however got new top class reputation as a cup champion winning the Czechoslovak Cup in 1965, 1966 and 1969. Dukla confirmed its cup quality in the European Cup 1966-67, eliminating Esbjerg fB, R.S.C. Anderlecht and Ajax Amsterdam on its defeat-less way to the semifinal, where it lost 1-3 on aggregate to eventual trophy winners Celtic F.C..

The top players of this era of Dukla Praha included Ladislav Novák, Svatopluk Pluskal, Josef Masopust, Pavel Kouba, Jaroslav Borovička, František Šafránek, Václav Samek and others.

American Challenge Cups

In 1961, Dukla Praha was invited to New York participate in the second edition of the International Soccer League, competition of 16 elite world teams. Dukla spent all summer in the United States, playing games and between them training in famous Central Park.

Dukla played seven matches in the round-robin stage with following results:

The team’s biggest threat was the midfield line of Svatopluk Pluskal and Josef Masopust; Rudolf Kučera was the top scorer of the tournament and the most popular player of the team for the New York City audience. The starting lineup of Dukla was as follows: Kouba - Šafránek, Čadek, Novák - Pluskal, Masopust - Brumovský, Vacenovský, Borovička, Kučera, Jelínek (Coach Vejvoda).

The final was a rematch duel against Everton F.C., which started the first game with a great pressure, but after failing to convert a penalty kick (saved by Pavel Kouba Dukla took the control of the game and took advantage of technical combination play. After leading 5-0 in the half-time, Dukla won the game 7-2 and it went on to beat Everton in the rematch 2-0. Dukla’s participation in the American Cup ended with eight wins of nine games and score of 39-11.

Czech writer and sports journalist Ota Pavel wrote a unique book about Dukla’s first victory and named it Dukla mezi mrakodrapy English: Dukla among skyscrapers.[2]

The supremacy of Dukla was so undisputed the organizers decided to establish the American Challenge Cup as the final of next International Soccer League editions, in which Dukla was invited to play against the winners of the group stage. Dukla won three American Challenge Cups, over Brazil’s America Rio de Janeiro in 1962 (1-1 and 2-1), over West Ham United in 1963 (1-0 and 1-1) and over Zagłębie Sosnowiec in 1964 (3-1 and 1-1)[3]. Only in 1965, in the last edition of the competition, Dukla was beaten in the American Challenge Cup by Polonia Bytom 0-2 and 1-1.

Dukla’s overall record in the International Soccer League and the American Challenge Cup thus comprises 11 wins, four draws and one loss with a score of 49-19.[4]

Cup successes of the 1970s and early 1980s

Despite the 11th place league finish in 1971, the worst Dukla’s result between the club foundation and 1992-1993 season, Dukla played on at the top of the championship, finishing on the podium again. Although it fell down to ninth place in 1975, it was back on top again two years later, winning the championship four points ahead of Inter Bratislava. In these years, Dukla could relay on two elite scorers – Ladislav Vízek and Zdeněk Nehoda, who helped it to another title in 1979.

In 1976, when Czechoslovakia won the European Championships, goalkeeper Ivo Viktor and Nehoda were key players of the team, based otherwise mostly on league’s runner-up Slovan Bratislava.

Dukla participated in four editions of European Cups between 1969 and 1977, but won only four of its ten games and only one two-leg tie. But in 1979, the club commemorated its success again in the UEFA Cup. Although Dukla met strong West-European teams of Lanerossi Vicenza – without its last season top scorer Paolo Rossi, Everton F.C., it went on to the third round, where it beat VfB Stuttgart 4-0 (goals by D. Hoeness – own goal, Vízek, Pelc and Gajdůšek two minutes before the end) after losing the away game 1-4. In the cup’s quarterfinals, Dukla was eventually eliminated, drawing the away game 1-1 but losing at home to Hertha BSC Berlin 1-2. Those games were watched by 29,000 spectators. In the next years Dukla was an ordinary participant of the European competitions, but struggled to go past the first round until 1985-1986 season.

In 1982 Dukla finished first in the league and Vízek was the joint winner of the scorers rankings with 15 season’s goals.

One year before, in 1981, Dukla won the Czech Cup and went on to the Czechoslovak Cup final, where it smashed Dukla Banská Bystrica 4-1 with two goals of both Nehoda and Vízek in the second half. Dukla thus started series of six consecutive participations in the Czech Cup finals and won three Czechoslovak Cups between 1981 and 1985.

As the national cup winner, Dukla qualified also to the UEFA Cup Winners' Cup 1985-86 and mounted its another European-scene peak. By beating AEL Limassol, AIK Solna and S.L. Benfica, Dukla reached the semifinals, where it was eliminated by Oleg Blokhin‘s FC Dynamo Kyiv, which eventually won the trophy. A year later, Dukla eliminated Bayer Leverkusen from the UEFA Cup before being knocked out by F.C. Internazionale Milano, Leverkusen won the trophy the next season.

The domestic and especially international position of Dukla at the very end of the 1980s was a little weaker, but its player Milan Luhový won the top scorers competition twice in 1988 and 1989.

The most famous players of this era were: Ivo Viktor, Ladislav Vízek, Zdeněk Nehoda, František Štambachr, Stanislav Pelc, Miroslav Gajdůšek, Luděk Macela, Karel Stromšík, Jan Fiala or Milan Luhový.

Crisis of 1990s

Yet in 1990, after the Velvet Revolution, after which the reputation of the army club had fallen, Dukla won the Czechoslovak Cup, winning three of last four games in the competition on penalty shootouts. The next year, Dukla was eliminated from the Cup Winners‘ Cup symbolically by its 1986 semifinal opponent, Dynamo Kyiv, but now in the second round only.

Since the beginning of the 1990s the club had fallen on increasingly hard times. Their major rivals, such as AC Sparta Praha, had started to acquire major sponsorship deals. Dukla found it hard to acquire the same level of sponsorship, mainly due to the communist past which tainted the club.

It stayed in the championships until the Dissolution of Czechoslovakia. In 1993-1994 season the fabled club won only one league game and for the first time since its foundation it was relegated, due to financial reasons directly to the third division.

The club’s best players in this era were: Pavel Nedvěd, Karel Rada, Günter Bittengel and others.

Mergence with FC Příbram and Lapse

Slovak-origin Czech entrepreneur Bohumil Ďuričko finally took the plunge and agreed to save the ailing former giants. Ďuričko's first move was to buy rival team FC Příbram who at the time was in the Czech second division. The two clubs were merged and the newly formed club took the place of Přibram in the Czech second division, playing its games in Prague.

After one year, Dukla Praha managed to win the second division and to be promoted back to the top level of Czech football in 1997 with the help of the cash injection. As the second-division team, Dukla played the Czech Cup final, but lost to SK Slavia Praha on the golden goal rule. The club management however could not make an agreement with army as the owner of the stadium and moved the club to Příbram and subsequently renamed to FC Dukla and later to Dukla Příbram.

Václav Koloušek, Antonín Kinský and 1990 World Cup veteran Ivo Knoflíček were the most famous players of this era’s Dukla Praha.

The club now has a name of FK Marila Příbram.

New Dukla Praha in Czech Local Competitions

The name of  Dukla Praha disappeared from the Czech football for several years, but not for ever. Dukla Dejvice, local Prague team founded in 1959, began playing in Na Julisce stadium and adopted Dukla Praha's yellow and red colors.

The Dukla Praha association was founded again and the club with the famous name took Prague Championship (level four in the Czech football league system) over from Dukla Dejvice.

The club entered Prague Championship again in 2006. In November 2006, Dukla Praha management however informed, that it agreed on takeover of second league rights of the Jakubčovice team.

Literature:  http://en.wikipedia.org/wiki/Dukla_Praha